Za jinými zdaleka plaziti se chtěli
Komenského výzva v české Didaktice, abychom hledali vlastní cestu.
„Protož neliknujme se, ó nejmilejší krajané, rozkřesaných již těchto jisker uchytiti a z nich vlasti své světlo to, kteréž dalším rozhořováním v nedokonalý blesk vzjíti můž, zanítiti.
Neříkej žádný: Co my tak neobyčejnou věc začíti máme? Nech začnou Francouzové, Anglišané neb Němci! Podíváme se, jak se jim zdaří. Nebuďme, nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko vždycky hleděti a za jinými zdaleka se plaziti chtěli! Nech nás také někdy v něčem jiní před sebou vidí. Ne vždycky vypučujme očí, také někdy svých, které nám Bůh dal, užívejme! Ó přemilí krajané, nebuďme tak zpozdilí k věcem ušlechtilým! Co nám Bůh zaroven s jinými neb před jinými dává, tím od sebe nestrkejme! K čemu máme oči, že co býti má, vidíme, mějme i srdce, a ujměme se toho opravdově.
Ach přemilí Čechové, námť jest, nám, na tyto věci nad jiné národy mysliti, protože předešlých let nad jiné špatněji školami opatřeni byvše, mimo jiné národy v stínu jsme stáli a skrze to u cizích v pohrdání a posměchu byli, i uštipky rozličné snášeli: a ne bez příčiny. …
A kdyby Hospodin zástupů nebyl odjinud zavolal udatných reků svých, kteréž sobě jako vypulerované střely byl přihotovil a v toulu svém složil, byli bychom v potlačení a pošlapání svém zustali navěky. A i tak, ač Bůh rozptýlil vichrem svým nepřátele naše, my však zůstali jakou boudka v zahradě tykvové (Iz 1.8), pustota ještě dobrých řádů tlačí nás. Odkud to vše, jediné, že jsme dobrého mládeže cvičení neměli, aby lidé k osazování obojího regimentu hodných dostatek byl: a neopatříme-li sobě toho, jisti buďme, že k stálému pokoji a bezpečnosti svých věcí my ani potomkové nepřijdeme. Stálost zajisté církve i obcí na ničem, na ničem, na ničem než na dostatku lidí rozumných podlé Písma svatého svědectví (Př 11.14, 15.22) nezáleží. …
Poněvadž tedy všeho světa příkladové ukazují, že sláva národů a rodů, měst a osad, obcí a církví toliko na lidech moudrých a rozumných záleží: my opět čekati budeme, aby nám takoví jako v lese dříví sami rostli, či kamení jich sobě nebo ze špalků natešeme, či počekáme, až je nám Pán Bůh zázračným nějakým porodem mimo běh přirozený vyvoditi začne? Ó nikoli, nikoli! Naše povinnost jest o to se starati, aby naší bedlivou prací vychováváni byli: protož starati se začněme již aspoň jednou: a to bez odkladu.
Nebo aby nyní hned opravdově od nás na to myšleno bylo, vyhledává toho: 1. Vděčnost povinná 2. Potřeba náhlá. 3. Příležitost dobrá.
(Didactica česká, str. 189-191, Opera Omnia 11)
Touto výzvou končí Komenský jeden ze svých nejvýznamnějších pedagogických spisů: Didaktiku. Psal ji v Lešně, aby pomohl reformě školství v Čechách a v Moravě. Protestantská vojska na několik měsíců osvobodila naše země. Když byli z našeho území vytlačeni, Komenský českou Didaktiku už nikdy nevydal. Přepsal ji do latiny a vydal ji jako Didaktiku Magnu, která se stala známou.
Liknavost brání, aby z jisker zahořel plamen – vzdělání a obnovy. Málokdy malá země zrodí velkého ducha, jako tzv. velké země, které jsme staletí napodobovali. Komenského velký duch, povzbuzuje líné krajany, aby přestali hledět a lézt za jinými. Vždy nám Bůh dal oči. Dal nám srdce. Máme vše, co potřebujeme k ušlechtilým věcem. Nepodceňujte se i my máme přednosti, které potřebujeme kultivovat. Ale když nevíme, jaké jsou, jak můžeme vzdělávat mládež? Jaké jsou kvality národa v srdci Evropy? Pokora, flexibilita, humor, houževnatost. Často dochází k překroucení těchto ctností, ale Bůh je může obnovit.
Měli jsme své školy, ale nebyly valné kvality. Sklidili jsme posměch, a to žene Komenského, aby s tím něco udělal. Doma s tím už neudělá nic. V Evropě, díky jazykovým učebnicích, Didaktice a Pansofii, učiní mnoho. Když ho národní obrozenci objevili před 200 lety, začaly se jeho myšlenky aplikovat konečně doma.
Hospodin si z mladých chystá naostřené šípy, které v pravý čas vyšle. I nám takové přesné nástroje dal. Kolik vzácných lidí vzešlo z naší země. Bůh nám ulevil od pronásledování, ale přesto jsme zůstali trčet. Nevěděli jsme, jak dát znovu dobré základy vzdělání. Zanedbávali jsme to. Ve válkách a krizích se nám to vymstilo. Neměli jsme dobře vycvičené mladé lidi, kteří by zastali, co bylo třeba. Staré generace nebudou mít klid, když mladí nepřevezmou štafetu a neochrání je. Církev a obce potřebují moudré lidi, kteří by je dobře zpravovali. Lidi, kteří mají autoritu a morální kvality, aby vedli druhé. Velcí duchové, kteří nesou Ducha svatého, tj. Ducha síly, lásky a rozvahy (2 Tm 1.7).
Kde se berou takoví lidé? Musejí je Pavlové, jako Timoteje vychovávat. Starat se o ně, jako Mojžíš o Jozua, jako Elijáš o Elíšu, jako Ježíš o Petra, Jakuba a Jana. Takoví velcí duchové nerostou sami v lese, a nezakopneme o ně, jako o kámen. Pokud zůstaneme jen u modliteb za zázrak: Bože, dej nám je. Bože, změň je, „ty mladé“. Zůstaneme jen ve svých představách. Nebudou připraveni v toulci k akci.
Odvahu vyžaduje, vzít pod křídla a starat se o někoho, kdo roste. Bez toho času, zájmu, vysvětlování a péče, to nejde. Je potřeba to dělat pozorně. Jsme vděční za mladé, kteří zde jsou, kteří už rostou. Je akutní potřeba, se o ně starat. Je to dobrá příležitost pro změnu v naší zemi a společnosti na generace dopředu. Ať se děje ke slávě Otce v nebi, zde v české a moravské zemi.