Podstatné, služebné a vedlejší

Pokračování cesty k Harmonii na pokladu Komenského díla Porady o nápravě. 

Vylovil jsem další perlu. Minule jsem začal s jednotou(všeobecností), jednoduchostí a dobrovolností. Víte, jak se to dá říct jinak? Komenský rozvíjí a říká: Univerzálnější, to je rozšířenější po celé zemi. Jednodušší, to znamená snazší. Dobrovolné – půvabnější, rozplývající se v nebeských sladkostech….  1. pravidel má být málo; 2. ale takových, která by stačila k řešení všeho; 3. a to tak očividně, aby každý zbožný se jimi musel spokojit. (Panorthosia – Všenáprava, VI. díl Porady o nápravě, str. 341, verš 3)

Cílem obecného náboženství je spojovat člověka s Bohem a Boha s člověkem.. účelem je uvedení duší k Bohu a započetí nebeského života již na zemi, aby i bez vnějších obřadů mohl být Bůh ctěn v duchu a pravdě a aby naše náboženství bylo všude souvislé bez mezery, rovné bez kostrbatostí a bezpečné bez nástrah. (Ibid, verš 5)

Prostředky jsou jednak podstatné, jednak služebné, jednak vedlejší. I. Podstatné jsou víra, naděje, láska v Boha otce, Syna, i Ducha svatého; Otec o spáse rozhodl, Syn se o ni zasloužil, Duch svatý ji nabízí a zpečeťuje. II. Služebné k vštípení všeho podstatného slovo Boží, k udržování pořádku klíče a k zpečetění svátosti, neboť: Svými slovy nás Kristus pase jako učitel(pastýř), Mocí klíčů nás řídí jako Král, Svátostmi nás očišťuje jako kněz. Skrze tuto trojici budiž církev Kristova školou, královstvím, svatostánkem. Odkud vyvstává víra, láska a naděje: víra spojuje s člověkem všechno minulé, Láska přítomné, Naděje budoucí; Víra je osvícení mysli, Láska poslušností srdce, Naděje čistotou duše. III. Vedlejšími prostředky jsou stanovy a zvyklosti stran těchto věcí v církvi obecné nebo v církvi místní. (Ibid, verš 6) Ohledně prostředků se požaduje, aby podstatné se řešily nejplněji, služebné nejjednodušeji, obřadné dobrovolně a aby šly po pořádku.. (Ibid, verš 7)

Komenský ve své době vidí nejen problémy katolické církve, zejména prohození pořadí: Obřadné se stává prioritou a k podstatnému nedojde, protože lidé se nutí mocí k víře (viz. Rekatolizace po roce 1620). Komenského trápí, jak evangelická reformace zabředla do teorie, do mnoha sporů a rozdělení (válka mezi evangelickou Anglií a Holandskem). Komenský usiluje o skutečnou reformaci, což znamená vrátit se k jádru a ke zdroji života. Co vidíme dnes? Znovu zabředáváme a zamotáváme se.  Znovu se rozdělujeme a nevíme, kde je jádro víry, naděje a lásky. Vleklé spory, motanice a rozdělení pokračují od Komenského doby.

Učení o podstatném, služebném a vedlejším staví na starší praxi Jednoty bratrské. Člověk se snaží něco postavit v životě rodiny, práce a církve. Věci se mu pod rukami zesložiťují a zamotávají, když není jasně řečeno, co je podstatné.

Komenský v Poradě neříká, že máme zničit vše, co už je postaveno, ale opravit to, co jde. Pyšné babylonské věže je samozřejmě lepší zbořit. Počáteční budovatelské nadšení zabředává často do bažin detailů. V detailech se skrývá ďábel, který nás rád lepí lepidlem ješitnosti k blbostem. Ďábel rád přidává marnivosti čemukoli, co děláme. Základní stavbu se často podaří postavit rychle. Dokončovat detaily interiéru trvá déle. Vyžíváme se ve věcech, které najednou nemají vliv na základní funkci a na základní životní potřeby. Pyramida našich potřeb v životě, v práci a v církvi roste a roste. Nárokujeme si ještě to, a ještě něco dalšího. Slouží ty detaily podstatnému? V detailech se často matou jazyky.  Náš život je znovu osekán na to základní, co je třeba, a to je milost. Vracíme se na začátek, abychom řekli: všechno je milost. To že se vracím na začátek, je milost. To že znovu vidím, je milost. To že znovu miluji, je milost. Je to o „vracení se“, spíše než vršení dalších křesťanských znalostí. Cesta Ježíše je cesta opouštění – chudoby (viz. Blaze chudým v duchu, Mt 5.3). To, co mi pomáhalo na začátku, najednou ztrácí sílu a význam. Kolikrát jsem slyšel, jak se lidé, jako po másle, obraceli po revoluci. Skvělé, jak to, že to šlo tak lehce?  Nevím, ale vím, že býváme raději myslí v minulosti nebo v budoucnosti, proto že si nevíme rady s oním „dnes je den spasení“. Ve skutečnosti nám toto srovnávání působí zbytečné trápení. Co máš tak hezkého na dnešku, Radku? Všechno.

Slouží naše řády a stanovy k tomu, abychom více milovali, věřili a doufali? Možná ani nevíme, co všechno v nich je. Je to skutečně důležité, když to nejsme schopni jednoduše postihnout svým postojem, hlavou a srdcem?

Slouží naše „biblické“ učení, svátosti a kázeň k tomu, abychom více milovali, věřili a doufali? Co člověk to výklad Bible a názor. Už jsme se naučili říkat: NE. Tamti nemají pravdu. NE to nechci. NE tohle se mi nelíbí. NE, to nedělá dobře. V Ježíši Kristu zaznělo jasné: ANO k zaslíbením (2Kor 1.20). Čeho? Zaslíbením života. Roste moje znalost v nadutost, když umím Bibli? „Poznání nadýmá, ale láska buduje (1 Kor 8.1b)“. Starám se jenom o druhé, jaké mají názory, jak se chovají, anebo vidím, co je v mém srdci, v mém oku? Proto chci jasně říct: ANO, Ježíši. ANO, ty můžeš. ANO, ty mě miluješ. ANO, ty mě znáš. (Tohle není reklama na hnutí ANO). Pane Ježíši, žehnej i je. Chtěl jsem říct, že Ježíš je jasné ANO a AMEN.

Ukazuje můj život na víru, naději a lásku, na Otce, Syna a Ducha? Cítí ze mě lidé důvěru? Je kolem mě naděje? Mám je ještě rád? Slovo, které jsem kdysi slyšel na konferenci od vedoucího z jedné německé denominace, že „láska si cestu najde“. Láska najde způsob, jak se projevit. Láska nemůže zapřít sama sebe. Naplňuje mě to nadějí, že i já morousovatý, hladový po ránu, že i já opatrný a nesrozumitelný, jsem přesto potrubím Boží lásky a chci být i nadále.

Jenom u zdroje Víry, Naděje a Lásky se rozzáří i Bible, i to jak děláme svátosti a vzájemně se povzbuzujeme. Nebude to hezké jen navenek, ale plné života uvnitř. Možná nás napadne zjednodušit stanovy, řády, ústavy, katechismy. Jak to udělat, aby víra, naděje a láska plynula skrze služebné věci k tomuto cíli? Jak mají sloužit naše svátosti, společenství, výklady Písma k víře, naději a lásce? Když se hádáme o výklady, když se hádáme o provedení, když se hádáme o to, která církev je lepší? Pravda je svěřena Lásce, ne láska pravdě. Písmo mluví o tom, že nejvyšší je Láska, ne Pravda(1 Kor 13.13). Poznámka: pro české potomky husitů, kteří rádi máchají tím praporem, že pravda (Páně) vítězí. Dnes tím směšně děsíme druhé. Když posuzujeme ty služebné věci po lidsku, přestáváme v nich vidět Krista, když to neřešíme, dle Ducha Kristova(Fp 2.5-11). K čemu to je, když to nevede ke sdílené radosti a jednotě? 

Cesta Komenského jednoduchosti (Jednoho nezbytného), není cesta bagatelizování – zjednodušování. Jde o zbavení se balastu a nánosu, aby opět jasně zazářilo, na čem záleží. „Nebudete-li jako děti, jistě do Božího království nevejdete.“ Máme být znovu mimina a chovat se dětinsky? Ne. S vírou, nadějí a láskou oproštěnou od nánosů našich dobrých, ale včerejších znalostí. Znovu přistupme směle k trůnu milosti: tati, prosím tě, můžu řídit tvoje auto? Ale Pepíčku, vždyť máš sedm let. No a? Já to umím. Dítě v tom nevidí žádný problém, protože chce něco, co se mu líbí, proto je smělé. Nejde být znovu mimino. Ježíš po nás nechce dětinskost nebo prodloužení puberty. Vození v kočárku a dudlíky už nebudou. Ježíš chce jasný a upřímný postoj víry, díky kterému budu více milovat. Naděje je cítit v tom, že si nemyslím, že to už umím. Možná jsem něco pojmenoval, ale jak to dělat? Zkoušet to jako dítě, než důvěra znovu nepozvedne mého ducha. Duše se zaraduje, protože to vždy chtěla. Potřebuji se propojit s dítětem ve mně, to může jen Láska Otce, který za mnou posílá své dítě, svého Syna. Otec si hraje se svým dítětem. Moudrost si hrála při stvoření, když Stvořitel kladl základy země. Poznávat lásku Otce, Syna a Ducha je priorita nad priority a žít ji!

„Důvěřuji ti a mám tě rád“. Zní vším, co nebeský Otec právě dělá. Zní to jednoduše, protože to univerzálně dostupné všem a vhodné pro všechny. Je to potřebné poznávat a zažívat celý život. Jedině Láska přesvědčí a zahřeje tento zkřehlý svět, ale nejprve se musí dotknout mě a tebe. Díky mu za to, že na nás nezapomněl.