13. O rozsévání, semínkách a půdě

Markovo evangelium 4.1-20 text je zde: http://Podobenství o rozsévači

Tímto podobenstvím Ježíš začíná vyučovat. Je klíčové a dokonce vysvětlené. Ježíš používá podobenství jako malíř obrazy. Vrací se k Jezeru. Tam to jeho učedníci rybáři znají. Jsou doma. Jsou znovu na lodi, ale už nerozhazují sítě. Rozhazují se dobré slova. Lidé na ně čekají. Utíkali za uzdravením a vysvobozením. Teď jdou naproti tomu, co Ježíš říká. Slova podobenství ale narážejí na kamenitou půdu a odrazí se. Jinde zapadnou do trní a ztratí se nebo do mělké půdy, kde za chvíli umřou. Jsou zde, ale tací, kteří nechají Ježíšova slova zapadnout hluboko do svého nitra. Setkávají se zde různí lidé, tak jako máme různé půdy. Ježíšovo slovo je stejně dobré, ale na každého působí jinak.

Pozorovatel principů růstu

Dobrý hospodář musí pozorovat přírodní děje. Potřebuje čas, aby se to naučil. Když sleduje, jak věci rostou. Co se děje na jaře, v zimě, v létě, na podzim a v zimě. Díky vnímavosti, získáme základ, který potřebujeme, abychom se starali o živé věci, které rostou. V prvé řadě jsme to my, kdo potřebujeme čas. Bůh nás tak stvořil. On nebude přehazovat období zrání s obdobím ovoce. On nám dal schopnosti sledovat, vyhodnocovat a učit se. Protože i tenkrát to bylo na lid moc, musel Ježíš učedníkům vysvětlit, jak to s tím rozsévačem myslel. Dnes se lidé přírodě vzdálili ještě více, proto to může být ještě těžší. Semínka ale stále rostou podle stejných přírodních zákonů. Jen my dnešní internetoví lidé si myslíme, že je obelstíme.

Co nás ovlivňuje?

Je tady někdo, kdo krade semínka. My se divíme, že stále nic neroste. Sezobou je ptáčci, sežerou myši a zničí plísně. Je nám jedno, co je pro nás důležité. Když nejde o život, nejde o nic. Necháváme si lehkovážně sebrat život. To, že jsme dali málo půdy, že jsme nezalévali, způsobilo, že to moc nevyrostlo. Chvilku nás to bavilo, ale začalo být složité a náročné, tak jsme se na to vykašlali. Maličké rostlinky, jsme nechali zarůst plevelem a ony byly slabé. Ve hře jsou různé starší a mocnější síly, jak říká Gandalf Frodovi v Morii. Musíme se s pokorou učit, co na nás působí, co ne? Kdo na nás útočí? Kdo nás chrání? Komu jsme lhostejní? Kdo nás povzbuzuje? Jinak jsme naivně vydáni na pospas větrům osudu.

Černé nitro

Naše nitro je jako černozem. Je drahocenné. Je poklad. Přísloví říká, že srdce(nitro) je zdrojem života. Musíme o ně pečovat. Chránit je. Zúrodňovat je. Jenomže naše nitro je vlivem zkušeností, emocí a lží v různém stavu. Kdo se v tom zmatku má ale vyznat? Ty! Jsi za sebe zodpovědný, tak se snaž. „Poznej sebe sama„, říkal už Sokrates. Opakoval to mnohokrát Komenský. Komenský se znal velice dobře. Vidíme to v jeho rozhovorech se sebou, často bolestných. Krásně je to vidět v Truchlivém, v Labyrintu a v Jednom Nezbytném. Bůh ho vyslyšel a zasel slovo dobrého a silného života, který stále plodí. Vypadá, že to přineslo obrovské více než stonásobné ovoce za těch 400 let.

Podobenství mluví k srdci

Ježíš se snaží skrze podobenství narušit tvrdou půdu našeho srdce. Získat naši pozornost, abychom přemítali nad tím, jak to myslel. Podobenství nejsou logický hlavolam. Srdce myslí jinak než hlava. Ježíš míří na srdce, proto často hlavě nedává smysl, jak to myslel. Je třeba naslouchat srdcem, nejen hlavou, když Ježíš mluví. Zkoušky, které způsobují trápení, nás učí naslouchat srdce. Láska s velkým L, díky které milujeme, nás učí naslouchat srdcem. Díky tomu můžeme mít jistotu, že Ježíšovo dobré slovo hlouběji zakořenilo.

V hlavě nezůstalo nic, ale co v srdci? Srdce si pamatuje, za co může být vděčné. Právě dnes se ukazuje, jak jsme už dříve brali Ježíšova slova vážně. Právě dnes přichází úroda z dřívějších let. To, co je zasazeno dnes, přinese úrodu až za léta. Stromy, které jsme zasadili v koronavirovém roce ponesou ovoce našim dětem.

Aplikace: Když chystáme záhony na zahradě, když sázíme první rostlinky, když se o ně staráme, tak máme před očima Ježíše jako Rozsévače a v té chvíli v našem srdci roste.

Každý den odevzdáváme Bohu své starosti a trápení, které nás pronásledují.

Povzbuzení: Kazatel 11. 6 Rozsívej zrána svoje zrno ani zvečera své ruce neskládej –
vždyť nevíš, zda se zdaří to, či ono, či zda je stejně dobré obojí.