19. Doma není nikdo prorokem
Na začátku 6. kapitoly Markova evangelia čteme: 1 Potom odtud odešel a přišel do svého domovského města; jeho učedníci šli s ním. 2 Když v sobotu začal učit v synagoze, mnozí z posluchačů žasli. „Odkud to má?“ ptali se. „Co to dostal za moudrost? A jak to, že se jeho rukama dějí takové zázraky? 3 Není to snad ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba, Josefa, Judy a Šimona? Nejsou snad jeho sestry tady s námi?“ A tak se nad ním pohoršovali.
4 Ježíš jim odpověděl: „Prorok není beze cti; jedině ve své vlasti, u svých příbuzných a ve vlastním domě.“ 5 A nemohl tam vykonat žádný zázrak, jen na několik nemocných vložil ruce a uzdravil je. 6 Překvapen jejich nevírou pak obcházel okolní vesnice a učil.
Pro hlubší pohled je dobré číst i Lukášovo evangelium 4.16-30 https://www.bible21.cz/online#lukas/4
V Nazaretu doma: Někteří se těší, když se vrací domů. Uvidí známé tváře. Poklábosí s nimi. Něco s nimi vypijí a bude dobře, protože doma je doma. Ježíš se domů moc netěší. Vrací až v jiné chvíli, než chtěli jeho příbuzní, kteří si už 2x pro něho přišli do Kafarnaum, jak jsme četli v předchozích kapitolách a nebylo to příjemné. Ježíš je neposlechl. Dokonce všechny, kteří ho tam poslouchali, prohlásil za své bratry a matku, tedy za svou rodinu. Teď je ale skutečně doma. Dle svého zvyku zašel v sobotu do synagogy, což byla běžná praxe. Mnozí dle svého zvyku jdou do hospody, Ježíš do synagogy. Potom co se tam stalo, si říkáte, v hospodě by měl větší klid. Ještě jsem chtěl říct, že jsou takoví, kteří se raději domů nevrací. Nerozloučili se totiž v dobrém a tudíž je každá návštěva doma provázená nepříjemnými emocemi a o nich si něco řekneme.
Emoce údivu: Ježíš je doma, jakoby se nechumelilo. Právě teď venku zimě únorově mrzne a chumelí. Bydlel tam téměř třicet let, tak proč by se nezastavil. Vyvolá zájem a překvapení. Prvotní emoce, které prožívají jeho příbuzní, sousedé a známí jsou: Odkud to má? Co to dostal za moudrost? Jak to že se jeho rukami dějí takové zázraky? Což to není ten tesař a vyjmenují celou jeho blízkou rodinu. Zprávy z Kafarnaum evidentně dorazily do Nazareta, bylo to jen 30km. První emoce jsou zvědavým údivem, kterým se prolíná mírná nedůvěra, že přece toho tesaře známe, ten nemůže uzdravovat a kázat jako rabín. Zvědavost zvítězí a nechají ho přečíst svitek proroka Izajáše, jak říká Lukáš: Duch Panovníka Hospodina mě pomazal, abych vyhlásil radostnou zvěst zajatým…. Ježíš získal pozornost celé synagogy a dodal: Dnes se splnilo toto Písmo. A tady měl skončit! Taky si někdy říkáme: dvacet minut a dost! Chceme přece hladit druhé slovy po srsti. Nechceme přece problémy. Jenomže on pokračoval dál slovy: Prorok není vítán ve své vlasti. Lékaři uzdrav sám sebe, tam jsi uzdravoval a co tady?
Emoce vzteku: Marek zkonstatuje, že Ježíš už nechtěl čelit jejich nedůvěře a šel raději kázat a uzdravovat jinam. Jenomže Lukáš mluví o daleko silnějších emocích Nazaretských. Podle Lukáše je Ježíš pěkně naštval. Čím? On si dovolil vzpomenout dva příběhy proroků Eliáše a Elíšy. Oba jsou nejoblíbenější Izraelští proroci. Ježíš se tímto přihlásil k prorocké tradici a citací Izajáše dokonce k tomu, že je Mesiáš. To by ještě tak nevadilo. Jenomže on řekne, že Eliáš zachránil vdovu z pohanské Sarepty během sucha, které vyhlásil a které tvrdě dolehlo na severní Izrael. Proč zachránil právě tuto vdovu a ne vdovy Izraelců? Elíša uzdravil z malomocenství Syrského Námana, ač bylo mnoho jiných malomocných v Izraeli. Ty nám chceš říct, že už nejsme hodni uzdravení? Vždyť to jsou proroci našeho Boha. A ten musí jednat, jak chceme my! Ježíš ale přináší evangelium všem. Ježíš uzdravuje všechny. Ježíš vysvobozuje všechny, nejen Izrael. Ježíš není provinční prorok a léčitel, kterým ho chtěli v Nazaretu. Už Izajáš říkal, že přijdou další národy k Světlu Mesiáše. Ježíš prorocky popíchl jejich exkluzivní ješitnost a to neměl. Kdyby tolik nemluvil, nenaštvali bychom se na něho. Tak pojď! Už nejsi náš soused! Už nejsi náš! Půjdeš na lidový soud, který vykonáme shozením ze skály, na které je naše město. Nepovedlo se jim to. Čas Ježíšovy smrti ještě nenastal. Ježíš odešel do okolních vesnic s učedníky.
Doma a v ČR je to občas napjaté: Naše vztahy s nejbližšími se tvoří dlouho. Jsou zatížené mnoha očekáváními a předsudky. Myslíme si, že víme, co je pro naše děti nejlepší. Myslíme si, že známe toho člověka a divíme se tomu, že se změnil, že je jiný. Po tom, co jsem ve dvaceti letech uvěřil v Ježíše Krista, trvalo u některých lidí rok dva, než mi to začali věřit. Oni věděli, jaký jsem byl před tím drsný teenager a provokatér. Nebyli si jistí, jestli na ně nezkouším divadlo. Musel jsem to vydržet, ač to bolelo. Bůh to pak u některých lidí ve svůj čas změnil. Každopádně musíme znovu čelit nedůvěře lidí. Nedůvěra brání i v naší zemi, aby přišlo uzdravení. Nejsou to ani tak neschopní politici, ale podezíravá nedůvěra, která už roky v naší zemi rozežírá řadu skvělých věcí a lidí s dobrými nápady. Ježíš pár neduživých uzdraví vždy, ale my toužíme, ať se uzdraví celý národ. Nedůvěru potřebuje uzdravení láskou. Ježíš Kristus přichází znovu, aby uzdravil i nás. Vždyť i Německo se po válce uzdravilo, ale nejprve byly prosby za odpuštění. Proč bychom nepřáli uzdravení všem našim sousedům? Láska a naděje otevírá naše srdce. Víme, že ani na nás Bůh nezapomněl.