Bůh nepotřebuje naše skutky, potřebuje naši lásku
Tímto výrokem sv. Terezie z Lisieux bych chtěl začít své rozvažování nad tím: Co dnes vlastně mohu udělat? Mnozí z nás jsou opět zavření doma, včetně dětí. Jiní o to víc makají, například doktoři, sestry a pečovatelé, kteří potřebují naše modlitby a pomoc. Ti samozřejmě ví jasně, co mají dělat. Kladu si tuto otázku, jako lektor a misionář, který v téhle chvíli o většinu práce přišel. Vy, kteří máte jiné zaměstnání, nemusíte mé úvaze rozumět a řeknete si: Co řeší?! Každý z nás se ale dostane do situace, kdy toho nemůže moc udělat. Zůstaňte ještě chvíli na příjmu, třeba to povzbudí i vás.
Když se budeme snažit vykonat pro Boha příliš mnoho, můžeme dost dobře skončit tak, že pro Něj neuděláme vlastně nic a ještě ztratíme svůj vnitřní život, říká T. Merton (Duchovní vedení a rozjímání, str.56). To, co je důležité pro každého z nás, nezávisle na naší práci a zapojení, v téhle chvíli 3 týdenního lockdownu je: Jak souvisí to, co dělám s tím, čemu věřím a s tím, pro co tluče moje srdce? Úměrně tomu, zda jsem aktivista, nebo rozvážlivec nebo se vezu a nikdy neudělám nic sám od sebe, ve mě působí má povaha. Má povaha mě může vést k tomu, abych nedělal vůbec nic a počkal, až se to přežene, nebo naopak právě teď začal makat, protože to beze mne půjde do kopru (koření).
Věřím tomu, že nám toto další zastavení, může pomoci se soustředit. Třeba: ořezat aktivismus nebo uvědomit si, jak mi vyhovuje pasivita. Toužím se nechat Duchem svatým a upokojit v hlubině Božího bezpečí, kde nemůžu nic přidat ani ubrat, ale jen být milován. A to je dost, i když to může znít zvláštně.
Když ořezávám přerostlé a suché větvě na stromech, tak cítím, jak tyto zásahy dělá nebeský Zahradník i během koronaviru. Lockdown je dost radikálním průřezem. Ne, že ne?! Asi už to bylo třeba. Našich patrně často zbytečných skutků už bylo dost. Ač je to drastické, potřebujeme balanc mezi prací a modlitbou; mezi hlukem a ztišením; mezi vnějšími projevy a životem srdce. To, že prskáme; to, že nadáváme; to, že jsme frustrovaní, z práce, kterou jsme dělali zbytečně, je jasná věc. Myslím, že to budeme trávit ještě dlouho a objevovat: Co vše nám Bůh chtěl ukázat a změnit nás skrze to.
Náš strach z toho, že budeme zbyteční, hlavně jako chlapi, je drásající. Náš strach z toho, že jsme líní. Náš strach z toho, že jsme neefektivní, nás často pohání k zvláštním reakcím. Zmateně běháme od činnosti k činnosti. Pro Boha to je jako kouřová clona, kterou se snažíme maskovat své malé ubohé ego, které si prostě nemůže pomoct a musí na své ego image makat.
„Kdybych já měl padesát tři minut navíc, řekl malý princ, šel bych se pomaloučku projít je studánce.“ (A. de Saint-Exupéry, Malý Princ, 23) Je tento čas těmi 53 minutami, které máme na pomalou cestu ke studánce? Po tom, co jsem zahodili pilulky na žízeň. Věřím tomu, že ano, hlubiny Boží milosti a lásky nás zvou, abychom je našli a napili se z nich.
Vždyť nejde o mě, jde o Krista mezi námi. Vždyť nejde o mě, jde o Lásku. Vždyť nejde, o mě, ale skutečně o ty, kteří se trápí psychicky a fyzicky. Proto klidně obětuji svou trapnou a zbytečnou frustraci, že mi práce neklape, tak jak bych chtěl. Co já bych chtěl, ale co chceš ty, Otče? Bůh chce lásku.
Nebeský Otče, smiluj se nad těmi, kteří teď skutečně zápasí o život, o svou existenci, o psychické zdraví, o svou důstojnost a o blízké vztahy. Prosíme Tě, o nové nadechnutí. Nebeský Otče, smiluj se i nade mnou a svou pravou a mocnou Láskou vyžeň ty zbytečné obavy a strachy, které na rozdíl od vládních opatření zavírají do skutečného vězení. Amen.