O proroctvích na konci světa

Komenský v Pansofii říká:

„I. K čemu máme užívat Boha? 1. Ke své ochraně a zachování, dokud jsme tady jako David (Ž 16.1). 2. K tomu, aby nás uvedl do blažené věčnosti, rovněž jako Davida (Ž 73.24). 3. K tomu, abychom již zde ve sladké chuti jeho útěch předem zakusili věčné rozkoše, jako týž tamtéž (Ž 73.25-26). Proč máme obracet pozornost především k tomu trojímu?

1. Protože bez Boha nejsme ničím. Jen v něm žijeme, pohybujeme se a jsme. Kdyby on odtáhl svou ruku, tvůrkyni a zachovatelku, na místě zahyneme. Nechceme však zahynout, ale být zachováni, a proto je třeba, aby nám pomohl on, jenž jediný může zachovat. Hříšný anděl byl hlupák stejně jako první člověk, protože opustil pramen a chtěl se pachtit za potůčky, popadl láhev vína místo vinice, z níž víno stále vytéká.
2. A pak, i když je zde někomu dobře pod Boží ochranou, přece to nemůže být trvale, protože jsme smrtelní a budeme odsud nadobro vyhnáni branou smrti. Cesta k blaženým sídlům je však před námi dobře skryta, a tak nutně potřebujeme vůdce. Nenajde se jiný než vládce věčnosti nebo ten, komu on by chtěl svěřit starost o nás. Jinak musíme navěky zahynout.
3. Konečně i dokud jsme zde, potřebujeme útěchu při životních pohromách a strastech. Tu nemůžeme načerpat odjinud, než přímo z pramene radostí, z Boha.

Jsou i takoví, kteří chtějí užívat Boha k poznání skrytých věcí prostřednictvím snů, vytržení, vidění nebo různých věšteb. Někomu se však takových věcí dostává i z Boží dobroty (jsou to totiž, jak kdosi píše odměny za ctnosti, nebo předehry blaženého života). A tak je pošetilé takové věci žádat. Neslouží totiž Bohu, ani nejsou vhodné k zachování ctností (zvláště pokory). Nechť se tedy zbožní spokojí s obrazy, které jim poskytuje divadlo světa, Božího slova a svědomí, a s jasnou tváří Boží milosti. Ostatní je třeba přenechat Bohu, a právě tato skromnost má být poctou Bohu. Nejsou přece našimi přáteli ti, kdo zvědavě pátrají po všech našich tajnostech, ale ti, kdo nás prostým srdcem milují. Právě tak se Bohu nelíbí zvědaví slídiči po tajnostech, ale poslušní ctitelé jeho přikázání.

II. Čím však můžeme tohoto trojího dosáhnout? Odpověď: Tím trojím poutem obecného styku s Bohem, které jsme již zkoumali.“ Viz předchozí stať, kde Komenský řeší jiným způsobem Věci podstatné, služebné a případné a říká, že Bůh čeká na naši odpověď víry, touží po usilovné lásce z celého našeho srdce, duše a síly a učí nás důvěrné naději, kterými člověk odpovídá na Otcovu záchranu, o kterou se Syn zasloužil, a Duch svatý ji zpečetil (Pansofie str. 283.1-3, II. svazek Porady o nápravě).

Palackého podcast k proroctvím:

Stále se za něčím ženeme. I my křesťané jsme nakaženi shonem zrychlujícího se světa. Toužíme po větším zážitku, ať už duchovním, duševním nebo fyzickém. Určuje to váš věk, parta a osobnost. V citaci z Pansofie docházíme k typickému znaku Jednoty bratrské: skromné, ale houževnaté důvěře v Nebeského Otce a praktickému následování Beránka Božího. Díky ní prošli dvě staletí pronásledování, válek a morových ran, aby (i skrze Komenského) vstoupili do moderního věku. Na ně navazující Moravští bratři znovu zažili pronásledování a války v koloniích, do kterých se vydali milovat domorodce, kteří nebyli považováni za lidi. Na čem záleží v takových turbulencích? Pronásledování, úzkosti a války očistí vaši víru natolik, že už nepotřebuje detaily. To dnes zažívají podzemní církve v Číně, Severní Koreji, Iránu a jinde, kde je pronásledování křesťanů na denním pořádku. Záleží na tom, co je pevné, a to nacházíme jedině v Bohu a v našem srdci.

V Komenského životě hrály zjevení (revelace) a proroctví zvláštní roli. Někteří jeho souputníci jako Mikuláš Drábík mu svými proroctvími často zavařili u střízlivější evangelické obce (ač proroctví občas vyšly). Vidíme, že lidé zaměňovali proroctví s věštbami o tom, co se stane. Starozákonní biblické proroctví jsou většinou varováním, ať se něco nestane. Proroctví v evangeliu není podstatným darem, na rozdíl od starozákonní doby už nejsou proroci leadery, ale jsou to apoštolové, evangelisté a později starší. Komenský zkoumá nové proroctví. Zkoumá lidi, kteří je v jeho okolí přinášeli. Lidé v časech válek a morových ran hledali povzbuzení v knize Zjevení z Bible i v osobních revelacích křesťanů, kterých bylo plno, tak jako dnes. Pro Komenského je základem zjevení objevování a učení se Víře, Lásce a Naději v Knize světa, člověka a Písma. Přesto naslouchá proroctvím, o tom, jak ten a ten král skončí. Komenský hledí s důvěrou na Boha, který jedná. Bůh, který může sesazovat a dosazovat krále. Komenský nechává průběžně proroctví tisknout a nakonec je vydává s velkou péčí v krásné vazbě v knize: Světlo v temnotách (Lux in tenebris).

V naše oddílu z Pansofie, vidíme, že i přes nadšení, které zažíval z jejich slyšení, si zachovává střízlivost. Povzbuzuje, abychom si i my zachovali skromnost ve vztahu k Bohu. Čím je doba těžší, tím častěji zaznívají proroctví a věštby. Kdo jiný o tom něco věděl, víc než on? Komenský nepopírá, že zjevení přicházejí, ale nepovažuje je za hlavní a nosné v divadle světa, ve kterém žijeme.

Naši přátelé jsou ti, kdo nás prostým srdcem milují. Boží přátelé jsou ti, kdo Ho prostým srdcem milují (poslouchají), říká.

Vztah k Bohu se neměří množstvím a silou zjevených proroctví. Vztah k Bohu se měří láskou k druhým lidem. V Bibli jsou proroci, o kterých čteme, že měli jedno jediné zjevení (Abdiáš). Jsou proroci, kteří jich měli více (Izajáš). Jsou proroci, kteří činili divy a znamení (Elijáš). Jsou takoví, kteří nečinili žádné (Jeremjáš), ale přesto jejich integrita víry, lásky a naděje, je následování hodná.

Křemíková doba Internetu je zaspamovaná mnoha věštbami, spíš než proroctvími: o Ukrajině, o Rusku, o EU, o Coronaviru, o Islámu, o B. Gatesovi, G. Sorosovi, atd… I křesťané se jimi rádi straší a znervózňují spíš, než posilují ve víře. Připadá mi to jako fascinace horory nebo černou kronikou. Věty typu: „Ty tomu nevěříš? Vždyť na tom něco je, podívej se na tohle; Skutečná pravda!!!!….“, signalizuje, že jsi mimo, když se nezabýváš těmito vizemi a spiknutími, které za nimi jsou. Je šílené jak se do prorocké služby pletou různé dezinformace. Už M. Drábík svolával na Komenského hromy blesky, když jeho proroctví nevydal rychle a neoznámil je všem. Jsou tací, kteří proroctvími „vládnou“, ale cítí se nepochopeni mezi těmi, kteří tomu nefandí. Ti jim to pak vrací, slovy: „Tvá víra je divná.“ Nechci lidi nadané proroctvím stavět proti těm, kdo je nemívají, ale často se tam tzv. proroci se svou vyhraněností sami staví. Vyučování o úctě mezi služebnostmi a lidmi, jak o ní mluví Dany Silk v Kultuře úcty(vydal Juda 2013) je klíčové, ale opomíjené. S proroctvími nebývá takový problém, jako s těmi, kdo je tlumočí – s lidmi.

Osobně jsem bývám zaskočen mírou nelásky a arogance u lidí nadaných tzv. prorockými dary. Na urovnávání církevních sporů v USA musí být posílání ti nejlepší mediátoři, protože křesťané jsou někdy tak fanatičtí a tvrdohlaví, že s nimi nic nehne. Chápu, že dle vzoru osobitých starozákonních proroků, je třeba mít zvláštní fasádu. Jsou ony prorocké zvláštnosti k víře, naději a lásce, jak nás učí Apoštol Pavel? Už jste zažili setkání s někým, kdo řekne: „Já jsem prorok“, nebo „Já mám prorocké dary“? Co na to říct? Je to trapné. Někdy pýcha někdy necitlivost či nezkušenost cloumá s takto vystřeleným bratrem či sestrou, který si plete dary s Dárcem. Funkční cesta, nejen dle D. Silka, jak takového bratra a sestru ustát je: jedině přátelskou a trpělivou láskou, která dá jasné hranice. Musím říct: „Často jsem neměl trpělivost a dotyčného jsem poslal někam“. I mě Bůh dává odpuštění a smíření. I mě Bůh povzbuzuje znovu navázat vztah i s lidmi na zemi a neschovávat se za vztah s Bohem. Jenomže někteří nechtějí a to už pak není naše věc.

Oddělování vztahu k Bohu od vztahu k lidem je iluze a lež. Vím, že se to vkrádá do životů proroctvím obdarovaných lidí, kteří si myslí, že jsou něčím výjimeční a uzavírají se do svých bublin. Mnozí takto „oddělení“ od druhých nechápajících (hříšných) nejsou často schopni fungovat a normálně komunikovat ve standartních vztazích. Myslím si, že v tomto divadle světa, se náš život horizontálně skládá z 95 % procent standartních vztahů. Je to velké zmatení o důležitosti revelací a proroctví, které se staví před jádro evangelia. Paradoxní je, že lidé neznalí proroctví dokáží rychle zareagovat na to, když je má někdo rád a prokáže jim milosrdenství.

„Usilujte o vyšší dary“ – cestu lásky, naděje a víry s druhými v těle Kristově. Apoštol Pavel není jediný, komu to šlo. „Svatého“ rádi obdivujeme, místo abychom jako on milovali Ježíše a druhé. To proč lidé čtoucí Bibli a chodící do církve couvají od tzv. vzácnější cesty je, že to možná nezkusili. Možná si vyrábějí alibi, když běží za dobrodružnějšími akčnějšími prorockými věcmi. Ježíš, Pavel a Jan říkají: Milovat druhé jde, protože na tohle jsme stvoření! Proč si tolik hrajeme s duchovními dary? Protože tam možná tolik nezaclánějí lidé! Je to veliké pokušení přehodit pořadí věcí hlavních za věci třetího řádu. „Vzácnější cesta“ je srdcem evangelia. Do srdce člověka a k srdci Boha proniká jen důvěra, láska a naděje. To je ta cesta, o kterou má jít novozákonnímu věřícímu. „Pokusy s duchovními dary“ bez praktické lásky můžou být naivní jako kluk, který si hraje s odjištěnou pistolí. Jako malý jsem si hrál se zbraněmi, se kterými jsem neměl (pozn. jsem syn myslivce). Smiluj se nade mnou, Bože.

Přátelé, kterým z vás se dostává zjevení, proroctví, obrazů a snů, vězte, že ochutnáváte nebe. Je to předehra blaženého života. Na této straně nebe to trvá jen chvíli. Navnadí nás to, abychom vytrvali s pohledem upřeným na Ježíše, i kdyby už žádný další „duchovní zážitek“ nepřišel do konce života (viz. Jeremjáš, Juliana z Norwich).

Tři povzbuzení prorockého abstinenta: 1. Je marnivé vydupávat si na Bohu zjevení, jelikož se pak suneme do roviny modlářství a z těchto darů si děláme boha. 2. Pokud si na to zvykneme, riskujeme manipulování s „duchovní“ silou. Bible to označuje jako čarodějnictví. 3. Riziko „duchovního obžerství“, že znovu a znovu chci to, co mě vzrušilo, bez láskyplného vztahu a je to vzdáleno od zbožnosti spokojené s tím, co má, tedy pokorné střízlivosti.

Proč to vytahuji z Komenského života a jeho Pansofie? Protože stále potkávám lidi, kteří se nejsou schopni srovnat s tím, co je. Žijí buď v minulosti a zahnívají u patetického vzpomínání na to, co bylo. Nebo potkávám lidi, kteří si vysnili budoucnost a nejsou schopni žít přítomnost a utíkají dokonce i skrze proroctví k tomu, co prý bude.

Z vlastní zkušenosti vím, že sny a proroctví jsou důležitou součástí naší motivace. Bůh mě obdaroval obrovskou představivostí, kterou se snažím poeticky zaznamenávat. Jsou konkrétní prorocké slova, které mě i moji manželku vedly a povzbuzují jít dál. Přijali jsme prorocké slovo o Otcově srdci pro české sirotky, o tom, že jedině Otcova láska může otevřít ustrašené a nedůvěřivé srdce mnoha našich lidí. Po sedmi letech s manželkou vidíme, že je to osvobozující pravda, která se z původní vize realizuje v životech stovek lidí.

Věřím, že nás čeká Nebe lepší než střípky nebe, které jsme zažíváme už zde. Věřím, že přejdou slzy, bolesti a trápení. Nevyslovitelná nádhera nás tiše zve do hlubiny Božího srdce. To co bude, záleží na tom, jak milujeme teď: z celého srdce, celé duše, celé síly Boha a druhé. Ostatní bývá vata, kudrlinky a přídatky.

Shrnuji: Ani Komenský (ani Palacký) nejsme proti zjevením, proroctvím a snům. Je třeba je postavit na jasný základ věcí hlavních. Myslím si, že učení o víře, naději a lásce jako jádru celé křesťanské víry je prorocká věc, důležitá pro posun z motání v Labyrintech učení, snažení a slepých cest. Neslouží-li k tomu dnešní prorokování jsme mimo. Důrazem na víru, aktivní lásku a naději musí ruku v ruce s prorokováním růst charakter člověka. Blahoslavený muž, který čerpá z hlubiny Boží lásky. Láska vyhání v jeho životě větve a listy. Naděje dává květy a plody. Hluboké kořeny víry mě spojují s Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba. Náš Bůh je Bohem živých! To je strom, ten přežije i vichřice a další kalamity. Ať tato síla proudí vašimi údy a drží vás při čtení proroctví o konci světa, přemýšlení nad sny a prorockými kroky.

Pro další rozjímání, jak jinak než z 1 epištoly Korintským 13:

2 Kdybych uměl prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, měl všechno poznání a víru, že bych i hory přenášel, bez lásky nejsem nic. 

8 Láska nikdy neskončí. Avšak proroctví – ta zaniknou, jazyky – ty umlknou, poznání – to pomine. 9 Jen z části totiž poznáváme a jen z části prorokujeme; 10 jakmile však přijde dokonalé, tehdy to částečné zanikne.