Objevujeme zapomenuté a čteme
Odnaučujeme se věci, které nám brání vidět. Opouštíme vyšlapané cesty, které zdá se, nikam nevedou. Vracíme se na staré, ale dobré cesty duchovního hledání a růstu.
V církvi na rozdíl od společnosti nezní slovo tradice tak dobře. Společnost si zakládá na tom, co má dlouhou tradici, má osvědčenou značku. V církvi jsme občas svědky toho, že co má dlouhou tradici, je zatuchlé a zpátečnické. Proč něco, co funguje dobře 100 let je osvědčená značka? Protože je zde odkaz. Je zde zkušenost a síla živé tradice, která dělá kvalitní výrobek. Mnozí mladší jsou ale ve vleku inovací a kultu věčného mládí, ti se o to nezajímají. Až ve starším věku znovu objevujeme věci, na které jsme dávno zapomněli. Objevujeme svou Ameriku, která už byla dávno objevena. I já jsem objevil něco, velmi starého u J. A. Komenského – Tři zdroje světla neboli knihy. Zde je originál ze 4.kp Panaugie: https://drive.google.com/file/d/1NGbeCWEVb8CPvq-AyTqTp2JidnN7TxIs/view?usp=sharing
Vstupujeme do trojího divadla světa mluví z něho živý Bůh. Komenský říká, že stačí „číst“ v těchto třech knihách a člověk bude žít dobrý a naplněný život. Nepotřebuje dokonce ani Komenského knihy.
Stvořitel Nebe a Země, světa viditelného a neviditelného nám zanechal své stopy. On nám zanechal své vzkazy a my je pomalu objevujeme. Myslíme si, o kolik jsme chytřejší než lidé před 2000 lety, nebo 400 lety v době JAK. Zápasíme s pýchou, která se nadýmá, místo toho, aby se sklonila před tím, co ještě zůstalo zahaleno, neobjeveno a čeká na své objevitele. Je toho daleko více, co čeká na objevení. Dítě, vědec a křesťan potřebuje touhu poznávat, jinak je to nuda. Potřebuje se v pokoře sklonit před tím, nebo před někým, co je větší než to, co doposavad vím. V pokoře se otevírá cesta k dalším krásným a potřebným objevům.
1 kniha světa, všeho kolem nás. Dalo by se říct zkráceně příroda ale platí to i pro vesmír. Díky světu vidíme, jaký je Tvůrce. Ve stvoření funguje zákon přirozenosti a podobnosti na základě, kterých se organismy živé a neživé formují se. Toky řek jsou podobné kořenům živých stromů nebo oběhové soustavě člověka. Stále na nás vystupují nové a nové podobné vzorce. Tento svět potřebuje světlo, které ho osvěcuje a zahřívá a dává mu význam, který je zřejmý – předávat, nést a chránit život. Ve stále zřejmějších okamžicích ekologické katastrofy si uvědomujeme, o co vlastně přicházíme, když jsme nenasytně konzumovali a neurvale trhali. Krize, kterou způsobuje člověk ve viditelném světě, ukazuje, že chamtivost překračuje bezostyšně hranice sebezáchovy. Hranice života tady vždycky byly, ale my jsme dělali, že je nevidíme. „Starání se o svět“ je v kursu i u lidí, kteří nejsou profesionálně zemědělci, lesníky, botaniky, zoology a ekology a to je dobře. Týká se to všech, protože je jeden svět, ale některým lidem, některým národům podle jejich chování by nestačily ani světy dva. Češi začínají patřit k těm, kteří budou potřebovat další planetu, někdy i proto, že se prostě s druhými neskamarádíme a pohrdáme jimi.
2 kniha člověka, neboli mysli. Menší vesmír v nás odráží větší vesmír kolem nás. Když se podíváš do zrcadla a zeptáš se, proč vypadám, jak vypadám? Jedna z odpovědí je: Vypadáš jako Bůh. On to tak chtěl. Jsi jeho obrazem. Aha. Ale třeba mimozemšťani vypadají jinak? Jasně, třeba jo, ale my vypadáme právě tak na této zemi, která nás nese. Zrcadlo v očích druhých, ve vodě a každé selfie ukazuje: Jsi to právě ty, právě takový. Ježíš Kristus, když vzal na sebe podobu syna člověka, nepřišel jako Klingon nebo Yoda. Ježíš Kristus nám jasně ukázal, jaký je skutečný člověk a jak se ke skutečnému lidství dostat. Ježíš Kristus nepřišel člověka zašlapat do prachu a říct, příště se budu bavit s dokonalými anděly. On si nechce stvořit většího a silnějšího Avengera, jako tvůrci sci-fi. Ne. On dává skutečné a smysluplné lidství. Kdo ho v sobě zahlédne a najde? Nejen po koronaviru, ale už delší dobu procházíme krizí duševního zdraví. Nejsme psychicky odolnější a šťastnější, byť za sebou máme století psychologie a terapie. Potřebujeme jednoduché cesty k sobě ve složité době, proto spousta lidí, kteří se už trochu znají ví, jak potřebují ticho. Ví, že potřebují věnovat přes den chvilku sobě. Ví, že potřebují nic nedělat, jen bloumat, jako děti a znovu zjišťovat, že život v přítomném okamžiku je prostupován vší plností Boží. Nebudete-li jako děti. Nezanecháte-li té velké hry moci a manipulace. Nestanete-li se znovu prostými v duchu, ztratíte se v sobě, proto potřebujeme nejen pohled ven a do sebe, ale zejména jejich propojení.
3 kniha Bible, starozákonními a novozákonními apoštoly zapsaná, inspirovaná Duchem svatým, ne diktovaná andělem. Obsahuje v sobě mnoho z první a druhé knihy a ve skutečnosti je spojuje. Je ze všech tří nejmladší a nejmenší, ač mnozí láteří nad tím, jak je tlustá a stará. I zde stále objevujeme, jako obyčejní čtenáři a amatérští teologové. Sama o sobě je jen souhrnem písmen, vět a z nich vystupujících příběhů, které až při otevřeném a osvíceném srdci Duchem svatým začnou dávat smysl, zapadat a fungovat v životě člověka. Hrdinové víry starého zákona ji neměli v ruce. Občas měli jen pár svitků Mojžíšova zákona, nebo proroků. Ježíš Kristus nemluvil řecky, ale Aramejsky a evangelia nezapisoval. Apoštolové prostí a obyčejní lidé patrně na začátku ani neuměli psát, natož tak řecky. Výjimkou je Apoštol Pavel a lékař Lukáš. Novozákonní hrdinové měli k dispozici svitky starého zákona a to, co s Ježíšem zažili. My jsme možná informovanější, ale ouha, schází nám odvážná důvěra, která pohnula s každým s biblických hrdinů. Následovali Boha v temnotě, i když nevěděli, kam jde a k čemu to bude. Měli čuch a rázně se rozhodli a pak zatím šli. Nestačí jen číst v Bibli, je potřeba číst v přírodě a v člověku, jinak nenajdeme propojení a příběhy, které k nám mluví dnes, a mluví i k druhým.
Ježíš Kristus četl pozorně ve světě kolem sebe a v sobě. Propojoval tyto světy, stal se Spojením. Smířil rozdělený svět a člověka, odděleného od Stvořitele a mezi sebou. Ježíš Kristus je zvětšovacím sklem, kterým se díváme na mikrokosmos a zároveň dalekohledem, kterým hledíme do vesmíru. Apoštol Pavel říká v Kristu, skrze Krista a pro Krista, povstalo všechno, co je. Ježíš Kristus je univerzálním mostem, ale jinak, než si mnozí z nás myslí. On nepřišel, násilně nutit ke spojení Izraelce, Samařany a Římany. On nás všechny pozval s takovou láskou a milostí, že mu mnozí neodolali a nechají se jím nadchnout i dnes. Nepřišel nás přesvědčovat peklem, abychom objevili nebe. Jeho touha objevit, propojit a dát smysl, nám ukazuje na čem stojí nebe.
Možná už tohle vše víme, nebo nevíme, co s tím? V nasycenosti a bez touhy nevstoupíš do Božího království, tam vstoupí jen hladovějící po něm. Křesťan je ten, kdo s nadšením miluje a nadchne pro život druhé. Ježíš Kristus dokázal uchvátit chudé i chytré, bohaté, nábožné i sprosté. Tato jedinečná kombinace krásy a dobroty, jasné ostrosti a spravedlnosti je obsažena v jednom Člověku Bohu v Ježíši Kristu. V nás jsou občas jen extrémy té či oné vlastnosti, ale ne jejich spojení, což je ten uchvacující paradox Krista, který dokázal v sobě spojovat lásku a spravedlnost. Díky němu znovu nacházíme nádherné věci v zapomenutých knihách, stačí jen otevřít, číst a divit se.